Brdo (586,7 m n.m)

nejvyšší vrchol Chřibů.

Vrchol zalesněný bukovými a smrkovými porosty s četnými drobnými sklalisky na severozápadním svahu.

Dodnes jsou zde patrné zbytky valového opevnění halštatské kultury z konce doby bronzové a začátku doby železné. Plocha dřívějšího hradiska je odhadovaná na 4,5 ha.

Hraneční kameny

v těchto lesích vytyčují historickou hranici o jejíž přesnou linii se vedly spory mezi klášterem velehradským (od roku 1580) a buchlovským panstvím Jana Dětřicha z Petřvaldu. Tento majitel Buchlova v roce 1708 nechal hranici trvale vyznačit pískovcovými hranečními kameny s pořadovými čísly a erby majitelů.

Salaš

dědinka nedaleko Velehradu byla původně obydlena lesníky, kteří v buchlovských horách klučili les někdy v polovině 17. století.

Obec byla v době druhé světové války sídlem partyzánského odboje.

Králův stůl

opracovaný pískovcový blok spojovaný s panovníky Velkomoravské říše je v historických pramenech doložen r. 1228 jako hraniční mezník.
Bývá také považován za megalitický dolmen využívaný při slunovratu, nebo jako místo, kde se vybíralo mýtné.

Nejvyšší hora Chřibů Brdo - rozhledna Salaš - Bunč

Stanovili jsme si ne zrovna malý cíl - zdolat cca 15 km trasu z Bunče přes nejvyšší vrchol Chřibů do obce Salaš a odtud přes rozhlednu Salaš zpátky na Bunč.

Cesta řádně nastudovaná, kilometry podle map změřené, představa o časové náročnosti jasná.

V 9 hodin SEČ vyrážíme z Bunče směrem na Brdo. Cestou necháváme Jeřabčinu skálu nepovšimnutou, bohužel, nenacházíme značku, která na mapě sice je, ale v terénu nikoli. První z mnoha dnešních zážitků.

Zato nedlouho poté narážíme na megalomanskou stavbu uprostřed krásné přírody nečekanou - zbytky Hitlerovy dálnice, které dnes už pojal les za své.

Než se nadějeme, svižným tempem se dostáváme na vrchol Brda a vyrážíme na rozhlednu. Počasí je jasné a tak je krásně vidět. Škoda jen, že přes zavřená skleněná okna nejde pořádně nic vyfotit.
Z vrcholu sestupujeme po modré turistické značce do obce Salaš. Cestou kromě několika houbařů a srnce v říji, který nám zkřížil cestu, nikoho nepotkáváme. A tak rozjímáme, kocháme se, fotíme.
Podél cesty jsou umístěné četné hraneční kameny různých velikostí a tvarů a dnes již nečitelných nápisů.

Míjíme skalní útvary vyčnívající z povrchu země a tak se alespoň částečně fotograficky vyřádím.

Pokračujeme dál po modré, cesta je to dlouhá, a tak přemýšlím, kolik toho ty naše Chřiby už zažily, kolik generací se zde vystřídalo, kolik válek a sporů se vedlo a kolik toho v krajině je ještě k objevení pod korunami vzrostlých buků a srmků a nánosy zeminy.

Konečně obec Salaš. Dědina uprostřed lesů, ve které vládne klid. Novodobá zástavba střídá starou, u garáží je možné vidět kontrasty v podobě stařičkého Trabanta vedle nejnovější Škody Superb.

Snažíme se najít cestu na kopec, po zelené turistické značně s dodatkem odbočka k vyhlídkce a tak hledáme. Je to velké dobrodružství, které nás zavádí na úplně jiný kopec, zřejmě chyba "navigace" turistky, která si do té doby fandila, jak se orientuje v mapách a terénu. Vracíme se zpátky, na tu správnou značku a stoupáme do kopce, jehož dlážděná cesta snad opravdu pamatuje lesníky ze 17. století. Cítíme se jistě, protože na stromě je přece zelená značka a označení vyhlídky. Otočím se směrem z kopce, abych se podívala, kde se courá a pes a ejhle - i tady na stromě značka s vyhlídkou... :-)

Rozhledna nad obcí je krásná moderní stavba s vyhlídkou na Velehrad a Modrou.

Cestu na Bunč po zelené turistické značky, která se ztrácí uprostřed lesa a ponechává nebohého turistu jeho vlastní intuici, nebudu ani komentovat, snad jenom si dovolím říct, že jsme údajně supervelmoc v turistickém značení.

Na Bunč jsme se vrátili po 5,5 hodinách, po cestě jsme ještě odskočili odfotit nepojmenované skalisko kousek od turistické trasy a napili se ve studánce U Lvích hlav.

Zpáteční cestou domů nesměla chybět zastávka u dalšího mystického místa - Králova stolu a šplhání na rozhledu nad obcí Modrá.